mac píše: ...
Vidíte, to že jste se již ve svém prvním příspěvku vlastně zmínil o iniciativě Veřejnost proti korupci mi včera uniklo, za to se omlouvám. Co se konkrétních jmen týká, tak tam bych byl v hodnocení daleko radikálnější než vy – jméno paní Marvanové ve mně budí přímo hlubokou nedůvěru a když jsem uviděl jméno Jan Ruml, domníval jsem se, že musí jít o shodu jmen. Protože v souvislosti s Janem Rumlem, bývalým disidentem, ministrem vnitra a poslancem mám dnes spojeno tolik diskreditujících kauz a kauziček, že jsem si fakt nedovedl představit, že by se tento člověk ještě měl tu drzost stavět proti režimu, který sám budoval. A i kdybych oficiálním zprávám o tomto pánovi nevěřil, měl jsem se možnost z první ruky seznámit s informacemi o tom, co tento disident prováděl ještě před „Sametovkou,“ tuším někde na Slovensku. Pokud je tedy Jan Ruml z iniciativy Veřejnost proti korupci opravdu on (asi ano), pak tu nejspíš půjde o zhrzenost, že ho chytřejší kolegové kdysi vyštípali z teplých místeček a snahu se na ně (na snad probouzející se vlně občanské nespokojenosti) znovu vrátit. Co se týká dalších jmenovaných signatářů, kteří jsou nebo byly na postech ve sněmovně, pak s Vaším názorem o „infikovatelnosti“ nelze než souhlasit. Já ale tuto iniciativu uvedl pouze jako příklad k té „atomizovanosti,“ jak o ní psal pan Hrubý, bez ohledu na obsah a personální složení.
V tomto ohledu teď totiž možná řeknu pro někoho až nepřijatelně radikální názor, ale ze současné nebo i minulé politické reprezentace prostě nedokážu věřit nikomu. Pokud někdo roky zastává vysokou politickou funkci, pak byť v ní neprovedl nic špatného, nese stejný díl viny, jako by udělal. Ze své pozice totiž museli tito lidé jednání, které vedlo k současnému stavu, jenž se už otevřeně nazývá politickým marasmem srovnatelným s předlistopadovým stavem (zde musím věřit těm, co to říkají – jako ročník 83 si to nemohu pamatovat), vidět a přitom neudělali vůbec nic. Nesou vinu proto, že nekonali, i když mohli a měli konat.
Dovolím si ještě trochu OT poznámku k panu Vondrovi – pokud mám správné informace, byl to právě on, kdo po listopadu 1989 vyjednával s tehdejší komunistickou elitou na Hradě podrobnosti předání moci. Vzhledem k tehdy vyjednaným podmínkám si o něm proto myslím své.
Co se týká změny volebního systému… samozřejmě, že ten je realizovatelný pouze současnými ústavními prostředky. Někdo to musí schválit ve sněmovně i senátu, šlo by o změnu Ústavy. A že to současní zákonodárci nebudou, to je jasné. Musíme se v tomto inspirovat rokem 1989 a vyvarovat se tehdejších chyb. Zásadní změny a protikorupční opatření na ústavní úrovni musí být provedena dřív, než se zase někomu povede zvolené zástupce zkorumpovat.
Co se týká Vašeho argumentu s volební kampaní, jejím zaplacením atd. – OF to tehdy také zvládlo a rád bych věřil, že to bylo bez pomoci předchozí vládnoucí třídy (o čemž mám ovšem už posledních několik let vážné pochybnosti). Na druhou stranu tehdy nebyl žádný internet. To, co v tomto ohledu popisujete, je přijetí pravidel hry současných vládních struktur. Tato pravidla jsou ovšem nastavena v jejich prospěch a dotyční v tom umí chodit. Přijmout je v boji s nimi je stejně naivní, asi jako bych se já snažil porazit v ringu Vladimíra Klička.
Aby nedošlo k mýlce, mluvím tu pouze o způsobu volební kampaně, nikoliv o tom, že nemáme respektovat platné zákony týkající se možností provedení ústavních změn. Jde mi o odmítnutí zavedených pravidel politické kampaně, kde jsou zkrátka současní političtí hráči za stanovených podmínek neporazitelní. Nikdo přeci netvrdí, že máme chtít vylepovat na billboardy něčí usmívající se xichty, či masírovat občany z obrazovek TV. To je opravdu cesta do pekel, pěkně široká a dlážděná – tady se naprosto beze zbytku ztotožňuji s Vámi ohledně tvrzení, že korupční potenciál je tu obrovský (někdo takovou kampaň musí zaplatit…). Navíc mám dojem (snad oprávněný), že tato forma kampaně občany už více než cokoliv jiného znechucuje. Suma sumárum – máme-li vyhrát, nesmíme si nechat vnutit pravidla hry současných elit.
Co se týká poznámce k senátním volbám, tak máte samozřejmě pravdu – lidé volí zejména stranicky, ale proč? Důvodem je právě to, že strany (resp. jejich majitelé) třímají v rukou otěže. Je to právě jejich rozeštvávání a cílená výrazná polarizace společnosti, jenž pak v tomto stavu mysli občanů, který soukromě nazývám „mentalita fotbalového fanouška“ volí zástupce „svého klubu“ jen proto, že mu fandí a přeje si porážku tábora soupeřových fanoušků. Stačí se podívat do některé diskuze na serveru novinky.cz, kde „fotbalových fanoušků“ je opravdu mnoho. Tito se pak těší z vítězství, které jim ale nic nepřinese (pokud prohraje nebo vyhraje fotbalový klub, kterému fandím, těžko to ovlivní moji životní úroveň, na rozdíl od vítězství či porážky politické strany). Pro voliče není hanbou změnit „klubovou příslušnost,“ pokud jeho tým hraje špatně. Naopak, je to jeho povinností.
Je z toho tedy cesta ven? Podle mne ano a mluvíte o tom vy, mluví o tom pan Hrubý, mluví o tom pan Kotál a mluvím o tom i já – jde o to snažit se vytvořit opravdu uvědomělou občanskou společnost, která si své zástupce bude obezřetně vybírat, bude se zajímat o dění okolo sebe a daleko hůř se pak nechá manipulovat. Takoví lidé těžko budou volit své zástupce podle „barvy jejich dresu.“
A v dnešní době elektronických komunikačních prostředků to přece nemusí být nijak nákladné. Naši předkové za národního obrození to měli daleko těžší, ti neměli ani peníze, ani moderní komunikace. Tehdy se lidé skládali na vybudování Národního divadla, dnes se můžeme skoro zadarmo pokusit o vybudování aktivně si počínající občanské společnosti. Využijme internet, snažme se organizovat sami, přece nikoho cizího k tomu nepotřebujeme! A nepotřebujeme ani staré vůdce a ikony. Copak nemáme vlastní rozum, nebo jsou oni tak výjimeční, že to bez nich nejde? Každá doba, každá revoluce si vytváří své vůdce a ikony. Své Husy, Komenské, Palacké, Masaryky, Štefánky, Werichy, Kryly. Samozřejmě i Staliny, Hitlery, Gottwaldy, Bilaky, Husáky (Nečase, Kalousky,…). My si ale můžeme vybrat ty, které si zvolíme za příklad.
Zastavím se na chvíli s dovolením u Karla Kryla – považuji za opravdu špatnou vizitku současných Čechů, že tento člověk, kterého považuji za jednu z největších osobností v historii našeho národa, upadl dnes do téměř absolutního zapomnění. Vzpomene ho dnes někdo z vládnoucí elity? Ne. Proč asi… Viděl jsem kdysi v TV dokument, kde mluvili jeho příbuzní a hodnotili situaci tak, že Kryl byl v roce 89 tehdejší rodící se politickou elitou pouze zneužit, protože se jim „nehodil do party.“ A byl také jeden z prvních kdo prohlédl, kam věci směřují. Kdo četl Půlkacíře ví, že Kryl současný stav předpovídal už někdy v roce 1993. Kdo slyšel jeho písničku Demokracie ví také. Mě až mrazí, že jeho slova ne že jsou stále aktuální, ale den ze dne aktuálnější. Malý úryvek z uvedené písně: „Dali nám nové postroje a, ač nás chomout pálí, zaujímáme postoje, místo abychom stáli.“ Jenže platí, že nikdo obvykle nebývá prorokem ve své době a ve své zemi. Mnoho mých vrstevníků už přitom nezná ani tehdy notoricky známého Bratříčka. Napadá mě tedy, že by nebylo vůbec bez významu pokusit se vrátit tohoto Člověka a i ostatní „zapomenuté“ z roku 1989 zpátky do pamětí lidí. Přinejmenším jako důkaz, že pozitivní příklady hodné následování existují.
Co se týká „cesty ulice“ stále jsem přesvědčen, že to je jedna z možných cest – jde to jinde, proč by to nemohlo jít u nás. Je to jen o tom vyhnat z lidí to přesvědčení, že „stejně nic nezmůžu,“ „nic nezměníte,“ „lidi stejně nebudou poslouchat.“ Pokud si toto řekne každý, je každá snaha předem marná. Tady si dovolím jednu úvahu – proč se média, zjevně poplatná vládnoucím kruhům, snaží tak usilovně přesvědčit občany o zbytečnosti proběhlé stávky? Asi ne proto, že by se dalších protestů v ulicích, majících možná masivnější podobu, vládní kruhy nebály. Prosím, neberte mě jako nějakého výtržníka, který by hned běžel řvát s transparentem pod okna Strakovy akademie. Jenže historie i současnost ukazují, že toto je poměrně účinný prostředek v boji s jakoukoliv totalitou. A Islandský příklad nám ukazuje, že nemusí jít o více či méně krvavé násilí ze současného arabského světa (nejspíš zřejmý důvod, proč se o Islandu v oficiálních kruzích mlčí – příklady holt táhnou…).
A že každá revoluce přináší bezpráví a roztrhá i to, co bylo dobré? Nikoliv nezbytně, záleží vždy na lidech. Například naši předkové v roce 1918 dobře věděli, že ne všechno co bylo rakouské muselo být nutně špatné. Zachovali všechny zákony a měnili je postupně, pokud vůbec. Zachovali měnu, čímž zabránili obří inflaci, která tehdy dopadla na Polsko a Maďarsko. Měli na to dvacet let, tedy dnes už méně než současná elita a dokázali něco opravdu vybudovat. Význam a životní úroveň První republiky se dnes sice často zveličuje, ale jde o neoddiskutovatelný příklad, že to prostě JDE. A kam nás na druhou stranu dostalo příliš mnoho sametu, tlustých čar za minulostí a přesvědčení, že vše z minulé doby bylo špatné? Pokud se poučíme z chyb minulých, můžeme se vyvarovat chyb v budoucnu. Nepůjde to rychle, nepůjde to snadno, ale já věřím, že to půjde.
Dál máte naprostou pravdu, že celá věc nemůže zůstat pražskou záležitostí. Já například pocházím z jižních Čech, téměř osm let jsem studoval a následně pracoval v Brně a „pražákem“ jsem teprve velmi krátkou dobu. Ovšem buď jak buď, Praha je slovy klasika Caput Regni a to říkám jako člověk výrazně „naturalizovaný“ v Brně (slovo tramvaj ode mne skoro neuslyšíte, pro mě je to vždy šalina
). Co se týká těch radnic – pokud myslíte přimět lidi se více zajímat a zapojovat, pak zcela souhlasím. Pokud máte na mysli měnit systém „odspodu,“ pak tady bych byl trochu skeptický. Lidé by se měli opravdu zajímat o všechny úrovně, které se jich týkají – obecní, krajské i centrální. Ale změně odspodu moc nevěřím, protože než doběhnete do cíle, semele a otráví Vás soukolí, kterým budete muset projít. Navíc je to z mého pohledu přijetí pravidel hry elity, protože tímto („tak tedy začněte sami a odspodu, když nejste spokojeni“) nás také sem tam masírují.
Myslím, a už jsem to i zde psal, že se ale shodneme na jedné věci – na nutnosti vytvoření opravdové občanské společnosti. Já vím, pro někoho to tu určitě zní jako stále dokola omílaná mantra, ale to je opravdu ten nejdůležitější stavební kámen, bez kterého se nepovede nic pořádně a žádná nástavba dlouho nevydrží. V roce 1989 se začalo stavět bez tohoto kamene a stavba se dnes definitivně hroutí.
Pojďme tedy pokusit se udělat něco pro to, aby tato společnost vznikla. Zcela a bezvýhradně souhlasím s Vašimi posledními slovy, které si dovolím ocitovat, protože opakování něčeho takového nikdy neškodí: „…nespěchejme. Práce kvapná, málo platná. Vydrželi jsme to spoustu let, tak to ještě chvíli vydržíme. Využijme legitimních možností, které nám současný systém nabízí. Pojďme oslovovat lidi ve svém bezprostředním okolí, pojďme argumentovat, probouzet, dodávat odvahu a sebevědomí. Pojďme se vzájemně inspirovat, kooperovat, později i koordinovat.“
Jana T. píše:...
Zdravím Vás, paní Jano,
abych se zbytečně neopakoval, pak si jen k několika bodům Vašeho příspěvku dovolím něco málo říci: Znechucení občanů angažovat se je naprosto pochopitelné a domnívám se, že i cílené. Každý si dnes oprávněně myslí, že změnit něco prostřednictvím politických stran (tím, že se stanou členy) je nemožné – jako slušný člověk, kterému by šlo o prospěch celé společnosti, nemá v boji s elitou s opačnými zájmy šanci. Proto mluvím o tom, že je třeba systém politických stran změnit – tudy cesta nevede. Vždy je třeba dle mého mínění každou věc posuzovat podle toho, kdo z ní má prospěch – a kdo má prospěch z toho, že jsou občané znechuceni a neochotni se angažovat? Politické elity, které tak mohou téměř neomezeně vládnout.
Dále se zastavím u jednoho slova, které jste použila – vlastenectví. Dejte si dobrý pozor, neboť označit se tak dnes znamená nechat si od mediálně zmasírované mysli vypálit cejch nacionalisty či nacisty a xenofoba. Je smutnou pravdou, že k tomuto překroucení pojmu vlastenectví přispěl i fakt, že nejedna krajně pravicová strana či organizace se vlastenectvím zaštiťovala. To ale není vina skutečných vlastenců, to je vina jednak skupiny hloupých vyholených lebek a zejména médií, která zde naprosto, jak je jejich dobrým zvykem, otočila kauzální vazbu příčiny a následku. Protože se pravicoví extrémisté nazývají vlastenci přece nejsou skuteční vlastenci špatní. Pokud někdo použije řemeslný nástroj k vraždě, je proto snad špatný ten nástroj a měli bychom se všech nástrojů zbavit? A čím bychom pak pracovali? Pokud někdo v kulturách, kde si váží vlastní historie a sami sebe, někoho označí za vlastence, jde o ocenění. Stejně jako to bylo prestižní označení pro mnoho našich obrozenců. U nás dnes je toto slovo téměř urážkou. A proč byl význam tohoto slova (možná cíleně) pokřiven? Skutečnému vlastenci není lhostejný osud jeho země. Není mu jedno, že jeho vláda nestydatě rozkrádá majetek, který byl vytvořen poctivou prací generacemi jeho předků. Že je tento majetek za mrzkou cenu ponecháván mimo naši kontrolu a vyvážen za hranice naší země ku prospěchu jednotlivců (viz snaha premiéra Nečase prodat Lobkowický palác SRN). Není mu jedno, že se za nemravné či přímo pobuřující považuje otevřeně mluvit o národu, národní hrdosti a cti. Co víc! Že na tyto hodnoty mnoho politiků a rádobyhumanistů otevřeně plive a vysmívá se jim. Skutečný vlastenec si dle mého chápání váží sebe, svého národa a vlasti a stejný respekt má k národům ostatním. Jenže takoví lidé jsou dnes pro elity nežádoucí a jejich sdružení, pokud nějaká vznikla, bylo třeba dostat na okraj politického spektra. V tom jsou koneckonců zajedno s elitami vzniklými po roce 1948, která tuto skupinu lidí přímo fyzicky likvidovala. Dovedete si představit, jak by naše vláda s touto „vývozní“ politikou dopadla třeba ve Francii? Nebo ať nechodíme tak daleko, jak by dopadl pan Nečas s návrhem na prodej naší významné kulturní památky cizímu státu za První republiky? Nemyslete si, paní Jano, já sám sebe také považuji za vlastence. I když to u řady lidí možná vyvolává odpor nebo posměch.
To mě zároveň inspiruje k myšlence, že by možná výstižnější označení než „Občanské fórum 2011“ bylo „Národní obrození 2011.“ Občanské fórum totiž z dnešního pohledu prohrálo na plné čáře – jednak mnoho z jeho činnosti se ukázalo v dlouhodobějším spektru jako kontraproduktivní, za další z jeho středu vyšla řada současných špičkových politiků. Národní obrození naproti tomu svůj účel probudit národ z letargie splnilo a mělo nesporný význam pro vytvoření společnosti, která dokázala přispět k rozbití tehdejší habsburské monarchie a vytvoření svobodného státu.
Nakonec píšete, že jste řadový vojáček – to jsme nejspíš my všichni. Tady Vás vezmu za slovo a opět si neodpustím výlet do historie když řeknu, že ze stejných jednotlivých vojáčků, kteří už nechtěli poslouchat své pány a zběhli, byly vybudovány Československé legie, bez kterých by svobodný československý stát v roce 1918 možná vůbec nevznikl…
Martin Blažek